K těm druhým autorům bezesporu patří básník a prozaik Pavel Hoza (1964), jehož pevným Archimedovým bodem se stalo Podblanicko, přesněji ves Slověnice nedaleko Vlašimi, kde vyrůstal a kam se stále navrací. Sám o tom říká: "Kdykoli se vracím do Slověnic, ať už zimní cestou přes Divišov, anebo tou letní přes Bílkovice, uvědomuji si, že jsem odtud vlastně nikdy neodešel. Řadu let sice žiji jinde, ale nikdy jsem nedokázal překonat pás polí a kopců obklopující vesnici, jen zdánlivě ztracenou uprostřed lesů a drobných hor, a malou jako dlaň."

Pavel Hoza zůstal rodnému obzoru věrný - a jak sám píše, "člověk bez kořenů je bezduchou loutkou", jakýmsi globalizovaným panákem, sobecky drancujícím zemi a tragicky ubaveným k smrti. Básník Pavel Hoza stále "věří na domov", neboť skrze jedno jediné místo můžeme obhlížet celý vesmír a v mikrokosmu trávy zahlédnout řád světa. Stromy, cesty či krajinná výseč jsou v Hozových textech přítomné stejně intenzivně jako naléhavý sen, struna světla či nostalgická vzpomínka. Ostatně se spisovatelem Janem Čepem (který mimochodem patří i k Hozovým blízkým tvůrcům) víme, že ve vytváření obrazu našeho pozemského domova, "našeho rodného kraje, jsou účastny dvě věci - rozloučení a vzpomínka".

Pavel Hoza vystudoval českobudějovickou pedagogickou fakultu a od roku 1986 žije v Benešově, kde vyučuje na gymnáziu. Debutoval v roce 1995 sbírkou Archeologie svědomí, dále vydal autobiograficky laděnou prózu Kámen a voda, knížku o rodné obci Slověnice - dějinný příběh malé obce na Podblanicku a básnické sbírky Kam vedou stopy, Andělé stromů a zatím naposledy v roce 2008 sbírku básní, lyrických miniatur a povídkových fragmentů s názvem Uloupená duše, ze které je také sestaveno další zastavení rozhlasového Světa poezie.

Miloš Doležal