Náš poznávací zájezd se uskutečnil ve dnech 11.-16. května 2016. Někomu se to může zdát
jako dlouhá doba, ale věřte, že není... Poznávací zájezdy jsou především o
poznání nových míst, místních kultur, avšak také o poznání nových lidí. Řekla
bych, že tento bod si můžeme úspěšně odškrtnout.. Poznala jsem tam mnoho žáků
jak z mladších, tak i ze starších ročníků a k tomu patří i mnoho
nezapomenutelných vzpomínek.
Po celou dobu jsme byli
v (pečlivých) rukách paní průvodkyně, někomu již dobře známé, PaedDr. D.
Obrové. Jméno ale její výšce neodpovídá … Rozhodně však potvrzuje její „obrovské“ znalosti o Itálii.
Cesta byla dlouhá. Zhruba 13
hodin. Cestu nám ale zpříjemňoval výhled na panoramata rakouských Alp, kterými
jsme projížděli, a také krátké zastávky na hygienu a naše oblíbené kafíčko. Do
našeho prvního cíle jsme dorazili okolo páté hodiny ranní. Asi po dvou hodinách
jsme již byli připraveni na první prohlídku a nikdo si na školu ani nevzpomněl.
Jako první jsme vyrazili do
metropole Toskánska - Florencie. Florencie leží na řece Arno, přes kterou vede
netradiční most s „přilepenými“ zvnějšku obchůdky, Ponte Vecchio. Mezi další
významné památky patří Duomo, Palazzo Vecchio, kostel St. Croce a vyhlídka na
piazza Michaelangelo. Po náročném dni jsme všichni unaveni odjeli na ubytování
do oblasti bývalých lázní Montecatini Terme. Tam nás přivítala postarší italská
paní. Vypadala přesně tak, jak jsem si představovala, že vypadá italská dáma
v letech. Měla šmrnc a charisma… asi jako všichni Italové.
Sotva jsme si odnesli naše
zavazadla na pokoj, v jídelně na stolech už byly připravené talíře
s příbory a džbány s vodou. Popřáli nám dobrou chuť (my samozřejmě
již po italsku reagovali) a naservírovali každému osobně první chod. Pokaždé
byl jako první chod těstoviny s rajčatovým pestem a parmazánem. Všichni
byli velmi překvapeni, když nám řekli, abychom ještě neodcházeli. V Itálii
totiž jedí pomalu, dlouho a sní 3 až 4 chody. Prostě si to jídlo užívají, a tak
by to mělo být. To na Italech obdivuji...vždy si udělají volno a s láskou
si to jídlo snědí.. I my jsme si tedy pochutnávali na dalších chodech, což bylo
maso s přílohou a k tomu zelenina. Jako tečku jsme měli buď pravou
italskou zmrzlinu, nebo penettone.
Ráno jsem všichni odpočatí šli do
nám již dobře známé a oblíbené jídelny. Tam už byly připravené švédské stoly
s croissanty, koláči, uzeninami, ovocem, jogurty, müsli… Ani na milovníky
čaje a kávy nezapomněli. Takto posilněni jsme vždy plni elánu vyráželi vstříc
dalším zážitkům. Třeba do města Lucca, ze kterého jsme se pak přesunuli do
Pisy. Tam jsme si nemohli odpustit pár tradičních selfie fotek se všem známou
šikmou věží. Také nesmím opomenout místa spjatá s Leonardem da Vincim –
městečko Vinci a muzeum plné jeho vynálezů. Další den jsme navštívili známé
město Siena, hradbou opevněné úchvatné věžové San Gimignano a město Volterra,
kde se nacházejí zbytky římských staveb.
Pak přišla neděle - poslední den.
Ráno u snídaně vypadali všichni tak smutně a zamyšleně...vždyť se není čemu
divit! Pomalu ale jistě opouštíme jednu z nejkrásnějších a
nejromantičtějších zemí... Za chvíli se po těch úzkých starobylých uličkách
rozlehl hukot kufrů. Nasedáme do našeho věrného autobusu a vyrážíme na naši
poslední ,,zastávku“. Do Verony.
Když se řekne Verona, okamžitě si
představuji Romea a Julii...romantika a nadčasovost. Její balkon je asi 2x
menší než nynější balkony. Vzadu stojí samotná Julie a všichni se snaží sáhnout
si na její (již nablýskané) ňadro a takto se vyfotit. Proč? Na to prý
vysvětlení není.
A aby něco nescházelo, tak začalo
neskutečně pršet. Jelikož nikdo nečekal, že bude pršet (počasí nám totiž po
celou dobu navzdory předpovědím neskutečně přálo), tak si všichni
s úsměvem nechali deštníky v autobuse. Já nebyla výjimkou. Když se
rozpršelo, po očku jsem pozorovala, jak se budou Italové chovat. Oni dál seděli
klidně pod pergolami a pokračovali ve svých konverzacích. Ani ta průtrž jim to
nepřekazila. Vzali to všechno s takovou elegancí a vypadali, že si to snad
i užívají. Zato my jsme byli všichni promoklí a naštvaní, že nám tak krásný den
překazil déšť. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně mi to ani nevadilo. Právě
naopak. Ta krásná slunná Itálie nám ukázala, že dokáže být i trochu šedivá. Ale
tak hezky šedivá...
Také bych ráda za všechny
poděkovala paním profesorkám Vlastě Vidrnové a Alence Králové, protože bez nich
bychom neviděli a nepoznali tu krásu. Moc Vám tedy děkujem!!!
Na závěr mi dovolte jen malou
poznámku: Itálie je jako Božská komedie
od Alighieriho...Peklo, Očistec, Ráj..To vše ukrývá ve svém nitru a je jen na
nás, abychom to poznali...
Za všechny spokojené účastníky GBN, Michelle Schönbauerová, studentka 1.B
